Za zrcadlem

11. března 2013 v 20:09 | Mr. IMAGINE |  HP povídky


Autor - Mr. Imagine
Žánr - Fan-Fiction, romantické
Kategorie - HP povídky
Upozornění - Povídka není vhodná pro mladší 12-ti let
Psáno formou - Ich
Korektně zkontrolováno - Ne
Hlavní postavy - Ron a Hermiona
Anotace - Jednorázová povídka z mého starého blogu zaměřeného na HP. Vznikla jakožto článek na Téma týdne. Uběhl přesně rok a deset dní od jejího napsání. Pro mě, jakžto pro autora, je to dlouhá doba. Od té doby jsem sesmolil řadu dílek a jak si to tak po sobě pročítám, určitě bych spoustu věcí napsal jinak a některé bych tam třeba vůbec nedal. Kdybych nebyl lenoch, tak to možná přepíšu, ale..to už by nebylo ono. A určitě není tak strašná. No, posuďte sami!
Povídka je střídavě vypravována Ronem a Hermionou.

Popis

Tato jednorázová povídka popisuje vztah mezi Ronem a Hermionou v průběhu jejich let a vzájemného přátelství. Povídka působí dojmem, že se to tak mohlo opravdu stát ...



Už když jsem poprvé slyšela vyprávět Harryho o zrcadle, které je schopné ukázat, po čem toužíte z celého srdce, zmocnila se mě touha do něho pohlédnout. Ne však proto, abych zjistila, po čem ze všeho na světě nejvíc toužím. To už jsem dávno věděla. Toužila jsem po tom, spatřit nás, jak se spolu držíme za ruce, usmíváme se na sebe a ležíme při západu slunce na potemnělé trávě. Toužila jsem po tom, dívat se do jeho očí, po jeho boku se smát, ale i plakat. Toužila jsem po tom, aby mě miloval tolik, jako já jeho. Ale to se nikdy nestane. Já a Ron budeme vždycky jen přátelé...
Když jsem se jednoho rána v prvním ročníku dozvěděl, že je na hradě zrcadlo, které ukazuje vaši rodinu, nijak zajímavé mi to nepřišlo, ale chápal jsem Harryho, který svoji rodinu nikdy neviděl. Neměl jsem v plánu k tomu zrcadlu chodit, ani ho vyhledat, svoji rodinu jsem znal až moc dobře. Slíbil jsem ale Harrymu, že s ním k zrcadlu půjdu. Najednu stranu proto, aby se Harry nenechal chytit a neměl průšvih, na druhou jsem byl tak trochu zvědavý, jestli v zrcadle svoji rodinu uvidím také.
Ten samý den večer nás oba Harry přikryl pod neviditelný plášť a společně jsme se vydali ke knihovně, od které předešlé noci Harry utíkal. Asi hodinu jsme jen bloudili po temných chodbách a já už jsem pociťoval známky únavy. Myslel jsem na pohodlnou postel s nebesy, která čekala na koleji...
"Já snad zmrznu.." prohlásil jsem.
"Nechme to plavat a pojďme zpátky." Koneckonců jsem svoji rodinu mohl vidět kdykoliv se mi zachtělo.
"Ne!" Zaprskal Harry. "Vím, že to tu někde je."
Hlasitě jsem si povzdechl a potichu jsem se, v závěsu za Harrym, protáhl kolem ducha jakési vyčouhlé čarodějky. Ve chvíli, kdy jsem si chtěl začít stěžovat na zimu a únavu, Harry náhle zpozorněl.
"Tady to je - tadyhle - jasně!" Vyhrkl Harry a ukazavol přitom na pororozpadlé brnění.
Společně jsme se opřeli do velkých dubových dveří a rychle je otevřeli. Ocitli jsme se v nevelké místnosti, která vypadala jako nepoužívaná učebna. Na lavicích se hromadil prach a na stěnách pavučiny. Měsíční světlo náhle osvítilo impozantní podívanou v podobě velkého, zlatého zrcadla.
Harry si rychle ztrhl neviditelný plášť z ramen a rozběhl se k zrcadlu. Potichu jsem ho následoval. Harry se šťastně usmíval.
"Vidíš je?" Zašeptal Harry nadšeně.
"Já tam nevidím vůbec nic." Podivil jsem se a zmateně zíral do zrcadla.
"Podívej se! Podívej se na všecky...je jich spousta.." Vychrlil ze sebe naléhavě Harry.
"Vidím jenom tebe." Řekl jsem nervózně.
"Podívej se pořádně; pojď sem, postav se, kde teď stojím já."
Harry odstoupil stranou a já jsem se postavil na jeho místo. V zrcadle mě nepozorovala moje rodina ani moji předci. Bylo to to nejúžasnější, co jsem kdy v životě viděl. Drželi jsme se s Hermionou za ruce a dívali jsme se vzájemně do očí. Bylo to tak obyčejné, ale zároveň tak kouzelné, že se mi z toho podlomila kolena.
"Podívej se na mě." Vyzval mě Harry. "Vidíš celou vaši rodinu, jak stojí kolem tebe?"
"Ne - jsem sám - ale vypadám jinak - jsem starší - a jsem tu jako primus!" Vymýšlel jsem si hořečně. Nemohl jsem přece Harrymu říct, co v zrcadle doopravdy vidím. Akorát by se mi vysmál.
"Cože?" Podivil se Harry.
"Ano, jsem - mám stejný odznak, jaký nosil Bill - ," pokračoval jsem ve vymýšlení ",a držím školní pohár a famfrpálový pohár - jsem i kapitán famfrpálového družstva!"
Odtrhl jsem se od Hermioniných očí a podíval se na Harryho. Z jeho výrazu bylo lehké usoudit, že je zmatený.
"Myslíš, že to zrcadlo ukazuje budoucnost?" Zeptal jsem se ho s nadějí v hlase.
"Jak by mohlo? Všichni z mé rodiny jsou mrtví - počkej, já se ještě jednou podívám -" Řekl Harry.
"Měl jsi ho včera pro sebe celý večer, nech mě ještě chvilku." Namítl jsem při pomyšlení na Hermionu.
"Vždyť jenom držíš famfrpálový pohár, co je na tom tak zajímavého? Já chci vidět své rodiče." Zamumlal Harry.
"Nestrkej do mě - " Vyjekl jsem.
Hlasitý zvuk vycházející z chodby naši hádku ukončil. Vůbec jsme si neuvědomili, jak hlasitě mluvíme.
"Honem!" Křikl Harry.
Sebral jsem ze země plášť a jen tak tak jsem ho stihnul přes oba dva přehodit, když se ve dveřích objevily svítící oči paní Norrisové. V tu chvíli mě napadlo: 'Působí plášť i na kočky?'
Zdálo se, že to trvá celou věčnost, než se paní Norrisová otočila a vyšla z místnosti.
"To je nebezpečné, mohla jít pro Filche. Vsadím se, že nás slyšela. Pojď pryč!" A urychleně jsem odtáhl Harryho z místnosti.
V následujícíh dnech jsem viděl, jak se Harry drží stranou od všeho dění, posedává v koutě a nepřítomně hledí do prázdna. I já jsem prakticky pořád myslel na Hermioniny oči, ale věděl jsem, že prosedět před zrcadlem roky mi ji doopravdy nedá. Zajímalo mě, co zrcadlo opravdu ukazuje. Až po rozhovoru s Brumbálem mi Harry řekl, že ukazuje nehlubší tužby srdce. A tak už mi bylo všechno jasné. Ale já a Hermiona budeme vždycky jen přátelé...
Za ty roky jsem nesčetněkrát myslela na to, jak by to asi vypadalo, vidět nás dva pohromadě, jak se objímáme a díváme se vzájemně do očí. Myslela jsem na to, když mě baziliškův pohled zkameněl. Myslela jsem na to, když jsem se pokoušela o to, vyčarovat Patrona. Myslela jsem na to kdykoliv, kdy mi bylo smutno.
K Viktorovi jsem nikdy necítila nic víc, než přátelství. Vlastně jsem chtěla Rona přinutit, aby začal žárlit. Vypadalo to spíš, že mu vadí, když jeho oblíbený famfrpálový hráč chodí zrovna se mnou.
V šestém ročníku jsem prožívala hotová muka, když si začal milostný románek s Levandulí Brownovou. Bylo mi na zvracení kdykoliv, když jsem je zahlédla jak se spolu cicmají na chodbě, vyměňují si zamilované pohledy a válí se po sobě. V tu chvíli jsem Levanduli nenáviděla z celého srdce a záviděla jsem jí, že může s Ronem trávit všechen svůj volný čas. Když ale Ron málem přišel o život kvůli otrávené medovině, které se napil, vzbudil ve mně pocit nenadálého štěstí, když ze spaní řekl moje jméno, a ne Levandulino.
Když se rozešli, byla jsem v sedmém nebi. Nalhávala jsem sama sobě, že o mě teď třeba projeví aspoň sebemenší zájem, ale nebyla jsem pro něho nic víc, než kamarádka. Ale co se dalo dělat...prostě jsme si nebyli souzeni.
Já Rona nikdy milovat nepřestanu. Nikdy. Jeden z důvodů je možná to, že když se ke mě nějaký mozkomor přiblíží, vidím ho umírat ...
Když začala Hermiona chodit s Viktorem Krumem, kdykoliv jsem Viktora uviděl, měl jsem rudo před očima. Znal ji tak krátce, a já tak dlouho. Hermiona mě nikdy nebrala nijak víc, než jako kamaráda. Kdybych hrál famfrpál za Bulharsko, možná by se leccos změnilo.
Nikdy jsem si nemyslel, že bude Hermiona chodit s někým jenom kvůli jeho slávě.
Dlouho jsem hledal příležitost, jak to Hermioně vrátit, i když jsem nevěděl, jestli to bude mít požadovaný účinek.
V šestém ročníku jsem začal chodit s Levandulí Brownovou a pozorně jsem sledoval Hermioniny reakce. Těžko říct, jestli žárlila, ale pokaždé, když nás dva viděla spolu, bylo jí z toho mizerně. A to mi jako pomsta bohatě stačilo...
Můj plán byl takový, nechat v tom Hermionu chvíli podusit a pak se s Levandulí rozejít. Ale situace se nějak vymkla mojí kontrole a Levandule začala našemu vztahu jednoznačně velet. A pak...jsem se s ní rozešel. Ani nevím jak se to stalo, ale byl jsem za to neskonale rád. S Levandulí to už bylo k nevydržení. Zdálo se, že Hermiona se přeci jenom začala chovat víc kamarádsky. Ale to mi nestačilo. Chtěl jsem ji jen pro sebe ...
Nikdy jsem nemohla uvěřit svému štěstí, když mě po tolika letech Ron konečně políbil. Stalo se to v tu nejnečekanější dobu, ale bylo to tak krásné...V tu chvíli jakoby ve mně explodovalo miliony motýlů, kteří mi jako malí andělíčci poletovali v břiše. Zanedlouho se mi z motýlků narodila první dcera, a o pár let později první syn.
Byla jsem s člověkem, kterého jsem milovala celý život. Byla jsem šťastná ...

Přesně vím, co bych viděla v zrcadle, kdybych se do něj dnes podívala. Viděla bych se takovou, jaká jsem, s mým manželem po boku a dětmi přede mnou ...
Přesně vím, co bych viděl v zrcadle, kdybych se do něj dnes podíval. Viděl bych se takovým, jakým jsem, s mojí ženou po boku a dětmi přede mnou ...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.