Ta druhá...

11. března 2013 v 20:50 | Mr. IMAGINE |  HP povídky

Autor - Mr. Imagine
Žánr - Fan-Fiction, smutné
Kategorie - HP povídky
Upozornění - Povídka není vhodná pro mladší 12-ti let
Psáno formou - Ich
Korektně zkontrolováno - Ne
Hlavní postavy - Petunie a Lily
Anotace - Jednorázová povídka z mého starého blogu zaměřeného na HP. Vznikla jakožto povídka na Téma týdne. Líbí se mi ta plynulost děje a ten "flashback" ^_^.

Popis

Petunie Dursleyová vzpomíná na svoji sestru, na sebe samou v průběhu let a na to, že hrála Hru na pravdu. Mohlo to tak opravdu být, co my víme...


Seděla jsem na předním sedadle. Nepřítomně jsem se dívala z okna, s pohledem upřeným na rychle se měnící krajinu, která se ztrácela v dešťových kapkách nepřetržitě padajících z temné oblohy. Tu a tam se zlověstně zablýsklo, nebo se z dálky ozvalo hlasité hromobití. Stěží jsem potlačovala slzy. Právě jsem opustila někoho, kdo byl v mém životě velice důležitý... Opustila jsem někoho, kdo mě z celého srdce nenáviděl. A každou vteřinou jsem se od něho vzdalovala. Nemohla jsem tomu nijak zabránit. Tak jako nemůžete zabránit tomu, že jednou zemřete...

Nějaký čas jsem asi nebyla ta druhá. Nebyl totiž nikdo, kdo by mi konkuroval. Ale...nepamatuju si na to. Pamatuju si jenom období, kdy už jsem zaručeně byla ta druhá. A moje pozice na pomyslném žebříčku se už nikdy nezměnila.
Den, kdy se moje zlatá pozice změnila na stříbrnou, si pamatuji velice dobře, i když mi nemohlo být víc než čtyři roky. Moje matka, které se již dlouhou dobu rýsovalo bříško, v posledních dnech jenom ležela v posteli a návštěva lékaře se stávala denním rituálem. Ten den proběhl stejně, jako ty předchozí. Doktor s prošedivělými vlasy, úslužným výrazem ve tváři a bílým, formálním pláštěm, přišel na kontrolu krátce po deváté. Stejně jako jindy jsem chtěla být u toho, ale doktor stačil přibouchnout dveře do ložnice dřív, než jsem se stačila doplazit po schodech na horu.
Onoho osudného dne v lednu se mi podařilo obsadit celkem slušnou pozici u dveří. Otec mě držel v náručí a zpíval mi nějakou přihlouplou písničku. Ocenila bych, kdyby byl alespoň na chvíli ticho, abych mohla nerušeně poslouchat co se v ložnici dělo, ale z mého dětského výrazu se to asi nedalo vyčíst. Za zavřenými dveřmi se ozýval lomoz nástrojů a občas i matčin bolestný křik.
Asi po dvou hodinách vyšel doktor ven se zakrvácenýma rukama a na čele se mu leskl studený pot.
"Doneste vlahou vodu ... a nějaké ručníky." Zaúkoloval otce unaveně vyhlížející doktor.
Táta mě pustil na zem a utíkal do koupelny. Za chvíli se z pootevřených dveří vynořil s mísou a ručníky v každé ruce.
Když jsem jsem se doplazila do pokoje, měla jsem chuť zase se rychle otočit. Matka ležela smrtelně unavená na zakrvácené posteli a k hrudi si tiskla něco slizkého a zbroceného krví. Doktor se spokojeně usmíval a bral si od táty nabízený ručník, do kterého si okamžitě začal utírat zakrvácené ruce.
Máma se na rudý uzlíček masa a kostí spokojeně usmívala, jako by to bylo něco neuvěřitelně krásného. A já jsem nebyla schopná ničeho jiného, než že jsem spustila hlasitý řev...
Onen krvavý uzlíček, jak se později ukázalo, byla moje sestra. Už když se narodila, měli všichni z rodiny oči jen pro ni. Dívali se, jak roste, kolik už má vlásků a jaká má hezká očka po tatínkovi. Nikdo si ale nevšímal mě, že mi vypadly první zuby, už jsem se uměla podepsat a kreslila jsem první obrázky. Na programu celé rodiny byla jediná osoba. Lily.
Většina lidí by kvůli tomu Lily nesnášela. Já ne. Naopak jsem ji měla neskutečně ráda, konečně jsem měla mladší sestru, se kterou jsem se mohla kamarádit, říkat jí svoje tajemství, česat jí a radit, co si má vzít na sebe. Ale Lily byla... byla prostě jiná. Když trochu vyrostla, nechtěla si se mnou hrát, ani nechtěla abych jí předčítala. Dlouhé hodiny jenom seděla v postýlce a zírala ven z okna. Snažila jsem se porozumět jí, ale Lily byla jako nedobytná pevnost. Nepřístupná.
O několik let později, když už Lily vyrostla, a dlouhé zrzavé vlasy jí spadaly po ramena, začaly se kolem ní dít divné věci. Věci, které jsem já neuměla. Věci, které rozhodně nebyly normální. Povídala si se zvířaty, dokázala zastavit mouchu vletu i přesto, aby nespadla na zem. Bez potíží nechala levitovat knížky po pokoji a bavila se tím, že s motýly nacvičovala akrobatická vystoupení. A já jsem začala žárlit. Chtěla jsem být jako ona. Chtěla jsem, abychom všechno dělali společně. A tak jsem na ní začala být zlá a protivná, protože uměla něco neobvyklého. Snažila jsem se ji od toho nějak odradit. Nazývala jsem jí zrůdou a zakazovala jsem jí dělat jakákoliv kouzla.
Když bylo Lily deset let, seznámila se s tím snapeovic klukem z Tkalcovské ulice, který byl stejný jako ona. Povídal jí o mozkomorech, o tom, co se stane když čaroděj poruší zákony a vypravoval jí o životě mezi kouzelníky. Pomalu, ale jistě, jsem začala toho umaštěného kluka s dámskou blůzou nesnášet. Trávil s mojí sestrou tolik času, kolik jen chtěl a byl stejný jako ona, zatímco já jsem neuměla nic. Pouhopouhé nic.
Pokusila jsem se škemrat u ředitele čarodějnické školy, abych mohla do té školy taky chodit... chtěla jsem být přesně jako ona. Ale ředitel moji žádost zamítl...
Roky plynuly a já jsem svoji milovanou sestru vídala jen o prázdninách. Každé prázdniny se vracela s plnými kapsami kousacích házedel, štěkacích podšálků a prdících chroustů. Žila životem, který jsem si přála prožívat s ní.
I když jezdila každé prázdniny domů, většinu času stejně trávila se Snapem, nebo zavřená v pokoji a mě si nevšímala. Myslela si asi, jaký duchaplný život vedu. Chodila jsem do dívčí školy v sousedním městě a neučili jsme se tam nic jiného, než vařit, prát a uklízet. Ale já chtěla víc... chtěla jsem mnohem víc.
Jakmile Lily dokončila školu, vdala se za Jamese Pottera ze svojí školy. Já jsem se provdala za tlustého obchodníka s vrtačkami a mrožím knírem. Za Vernona Dursleye, kterého mi vybrali moji milující rodiče.
A tak se naše cesty rozdělily.
Lily se spolu s Jamesem přestěhovala do hezkého, rodinného domku v Godrikově dole, zatímco já jsem se s Vernonem přestěhovala do tuctového, maloměstského domu s malou zahradou a nevkusným nábytkem.
Lily se mě asi nadobro zřekla, když jsme se stěhovali, ani se se mnou nerozloučila. Moje malá sestřička už o mě nestála ...
Pomalu jsem si zvykala na život ženy v domácnosti, která ráda uklízela a mezi její oblíbené činnosti patřilo rozebírání vlastního, průměrného života. O Lily jsme vůbec nemluvili... dělat, že neexistovala, bylo snažší než dokola omýlat, jak moc mi chyběla.
Pár let poté jsem přišla do jiného stavu. Doufala jsem, že se mi narodí holčička. Pojmenovala bych jí Lily, a i když by se Lily vůbec nepodobala, alespoň částečně by mi ji nahradila.
Ale narodil se chlapeček. Velikostí připomínal menšího hrocha. Jak jsem tenkrát proklínala boha za to, co jsem mu udělala, že mi v životě přinesl jenom samá zklamání...
Nedlouho poté jsem se dozvěděla, že Lily porodila syna, Harryho. Samozřejmě jsem byla ráda, že je šťastná. Ale já jsem nebyla... a jí na tom zřejmě vůbec nezáleželo.
Asi rok po tom se stalo něco, co mi od základů změnilo celý život. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera.
Ve fuchsiovém županu a natáčkami ve vlasech jsem vyšla domovními dveřmi do ranní mlhy pro mléko. A co jsem tam nenašla... malý chlapeček, zabalený ve vrstvě dek se na mě spokojeně usmíval a rukou svíral zašlou pergamenovou obálku. Když jsem se dozvěděla, že Lily i James jsou po smrti, zmocnil se mě takový žal, jaký mě neopustil ani do dneška. Moje malá sestra umřela... a jak vyplývalo z dopisu, předemnou ležel její jediný syn. Alespoň malý pozůstatek něčeho, co připomínalo Lily. Měl její oči... Když jsem ho tak pozorovala, jak tam ležel, bezmocný, s očima po matce... musela jsem ho obejmout...
A tak šel život v Zobí ulici dál. Celé ty roky jsem přežívala díky tomu, že jsem v domě číslo čtyři nebyla sama...a opuštěná. Snažila jsem se působit dojmem, že Dudley je můj jediný syn a Harry je pouhopouhý parazit. Pak se mi totiž žilo líp. Nesnášela jsem toho malého, vypaseného nafoukance s triumfálním výrazem ve tváři pokaždé, když něco rozbil, nebo mi přidělal práci navíc. Naopak jsem měla ráda poslušného Harryho, který nepotřeboval speciální péči a bylo vidět, že ho Lily dobře vychovala.
Tolikrát jsem měla za ty roky chuť sbalit se a spolu s Harrym odejít od těch vypasenců někam daleko. Ale nemohla jsem.. prostě jsem nemohla. Něco ve mě mi bránilo v tom, abych se začala chovat tak, jak jsem to sama cítila. Něco mě změnilo... bylo to možná uvědomění o tom, že jsem prohrála... i když Lily byla po smrti, měla mnohem hezčí a duchaplnější život, než jsem měla já. A tak jsem jenom přihlížela vlastní nadutosti, jak se k malému Harrymu chovám, jak moc mu ničím jeho dětství...
Když Harry nastoupil do té čarodějné školy, kam chodila Lily, byla jsem šťastná i zoufalá zároveň ... na jednu stranu jsem byla ráda, že vyroste v prostředí, které Lily tolik milovala a kam jsem sama chtěla chodit. Na druhou jsem byla zklamaná, protože jsem chlapce s matčinýma očima viděla jen o prázdninách...
A tak roky plynuly jako dny... a moje pocity pořád byly schované pod pevnou skořápkou... nemohla jsem ven. A poté přišel onen osudný rok, kdy měl Harry dosáhnout plnoletosti. Pořád dokola opakoval, že už v Zobí ulici není bezpečno a že co nejdřív musíme odjet... a tak jsme ho poslechli. Když přišlo na to, abych se s ním navždycky rozloučila, nebyla jsem schopná ze sebe vypravit jediné slovo. Už zase jsem byla Ta druhá... vlastní nadutost mě přiměla k tomu, abych se ani slůvkem nerozloučila s člověkem, který pro mě byl tak důležitý...

Za oknem se začala pomalu stmívat, prudký déšť přešel ve slabé mrholení a auto Vernona Dursleye, ve kterém jsem seděla, uhánělo dál a dál, na nějaké neznámé místo, kde jsme měli začít nový život. Už nikdy jsme se do Zobí ulice neměli vrátit...

Jednoho podzimního rána jsem se, už jako stará vdova, vydala do Londýna na nákupy. Vlastní dokonalost mě doháněla k šílenství. Vystoupila jsem z právě zastavujícího vlaku, rozhlédla jsem se po přeplněném nádraží King's'Cross a v tu chvíli jsem ho uviděla.. ihned jsem ho poznala. Postával mezi nástupišti devět a deset, spolu s jakousi zrzavou ženou, o které jsem usoudila, že to musela být jeho žena. Před sebou měl tři krásné děti. Byla mezi nimi i dívenka nápadně podobná mé vlastní sestře.
Měla jsem chuť rozběhnout se za ním a říct mu, jak moc jsem ho měla ráda. Místo toho jsem sledovala, jak v závěsu za jedním ze svých synů mizí za přepážkou... notnou chvíli jsem hleděla na prázdnou přepážku a uvědomila jsem si, že jsem celý život hrála jednu jedinou hru. Hru na pravdu...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.