1. kapitola

4. září 2012 v 17:25 | Mr. IMAGINE |  Sama v temnotě





















Tak Vám přináším slíbenou první kapitolu, která mi zabrala podstatně hodně času. Doufám tedy, že moje úsilí nebylo zbytečné a že se Vám kapitola bude líbit.




Otřesená a zmatená jsem se dívala na své zkrvavené ruce, avšak neviděla jsem je svýma očima, neuvědomovala jsem si, co jsem právě udělala. Dívala jsem se na tu scenérii očima někoho jiného, někoho, komu vůbec nezáleželo na tom, jak to skončí.
Přesně si nepamatuji, kdy si pro mě přijel. Možná to bylo za pár minut, možná za několik hodin, možná za pár dní.
Ruce, které mě popadly, měly velice pevný stisk, a proto jsem usoudila, že patřily nějakému muži. Onen muž mě postavil na nohy. Ani jsem si neuvědomila, že klečím. Také jsem si neuvědomila, že celou dobu zírám do těch prázdných očí, do jeho očí, které jsem připravila o veškerý cit. Vzala jsem to v potaz až tehdy, kdy jeho tvář zmizela.
Venku před domem panoval chaos. Z každé strany ke mně doléhal hlasitý hovor a šum, možná jsem v té změti zvuků zaslechla i dětský pláč. Ale nedokázala jsem se na ty zvuky soustředit, i když jsem chtěla sebevíc. Nedokázala jsem se soustředit ani na to, kam mě ty silné ruce vlekly. Všechno se slilo do velké změti barev a zvuků a já tomu nedokázala přikládat nějakou větší důležitost. Jediné, co jsem byla schopna vnímat, byl velice pevný stisk mužských rukou a moje oblečení, které bylo nasáklé krví.
Ten muž mě posadil na kožené sedadlo, ze kterého byl cítit pach tabáku a mentolových bonbonů. Pevný stisk povolil. Těsně vedle mě se ozval hlasitý zvuk, který mi připomínal bouchnutí dveří, a já jsem usoudila, že mě ten muž posadil do auta. Nijak jsem se tomu nebránila. Chtěla jsem odsud pryč. Kamkoliv. Hlavně daleko.
Zvuky před domem utichly. Auto se rozjelo. Dívala jsem se na plynoucí krajinu za oknem, ale přitom jsem ji vůbec nevnímala. Moje myšlenky se točily kolem jedné jediné otázky: "Co se mnou teď bude?"
Ano, samozřejmě, uvítala bych možnost elektrického křesla, o tom není pochyb, koneckonců, pokud přijdou na kloub i těm dalším dvěma vraždám, které mám na svědomí, byla to celkem logická alternativa. Ale pokud vím, trest smrti už v Anglii dávno není legální.
Dalším řešením bylo vězení. Šedá místnost bez oken, s železným rámem postele a naprostým odloučením od okolního světa…
Než jsem se stačila zamyslet nad další možností, auto zastavilo. Doléhalo ke mně lehké praskání štěrku, a sem tam se v záři pouličního osvětlení mihnul dlouhý stín.
Odněkud z přední části vozu se ozvalo tlumené prásknutí, onen muž s pevným stiskem zřejmě vystoupil a tlumeným hlasem něco vysvětloval postavě v bílém plášti.
Náhle se vedle mě prudce otevřely dveře a popadly mě ruce mnohem jemnější, než ty, které mě odvlekly z otcova domu.
V tu chvíli jako bych se probrala z transu. Lehký závan večerního, mrazivého větru na mě působil jako studená sprcha a já všechno kolem sebe začala vidět jasněji.
Neodvážila jsem se pohlédnout do tváře ženě v bílém plášti, která mi drtila ruku v ocelovém sevření, avšak v mnohem slabším, než onen muž, který právě odjížděl do noci s vybledlým, červeným autem, kterým jsme sem nejspíše přijeli.
Kromě nás dvou na příjezdové cestě nikdo nestál. Žena vyrazila vpřed a mně nezbývalo nic jiného, než ji v poklusu následovat.
Ušly jsme sotva pár metrů a před námi začala ze tmy vystupovat cihlová budova bez oken.
U velkých, mahagonových dveří, které zřejmě sloužily jako vstup do budovy, se skvěla velká mosazná cedule, na které stálo:



Zděsila jsem se. Na tuhle možnost jsem vůbec nepomyslela, nebo spíš jsem neměla čas se nad ní zamyslet.
Pomalu jsme se přibližovaly k oněm mahagonovým dveřím a mé oči stále civěly na ten mosazný nápis. Nebyla jsem schopna ničeho jiného, než poplašeného cupitání za ženou, která mě za sebou táhla jako hadrovou panenku.
Spočinuly jsme před tmavými dveřmi. Žena vytáhla z postranní kapsy svazek klíčů, našla ten nejstarší a nejrezavější z nich, vrazila ho do zámku a otočila s ním.
Velké, těžké, temné dveře se se skřípnutím otevřely.
Naskytl se mi pohled na konzervativní přijímací halu, spoře osvětlenou, s vybledlými perskými koberci na zaprášené podlaze. Přímo proti dveřím stál ohromný pult a za ním seděla vychrtlá ženština, která luštila křížovky.
Srdce mi tlouklo až někde v krku. Byla jsem z toho všeho velice nervózní, připadalo mi, že se ten tlukot musí nést celou místností.
Došly jsme k pultu. Žena za pultem zvedla oči od luštění a pohlédla na mě znechuceným pohledem, jako bych snad byla něco velice odporného, co právě objevila v záchodové míse.
"Jméno?" Vyštěkla skřípavým hlasem, který mi zježil vlasy na zátylku.
"Brigitte. Brigitte Hall." Překvapil mě tón mého hlasu. Čišelo z něj pohrdání. Nemělo smysl zapírat, teď už ne. Musela jsem si sníst to, co jsem si nadrobila.
Žena za pultem mě zpražila pohledem, třískla křížovkami o poškrábaný pult a přešla k podlouhlé korkové nástěnce, kde na každém hřebíčku visel klíč.
Luštilka křížovek vztáhla svoji kostnatou ruku a vzala z třetí rady klíč, který podala ženě v bílém plášti. Ta na luštilku chápavě kývla a ocelovým stiskem mě vedla dál do hlubin mého vězení.
Už si ani nevybavuji, jak dlouho jsme šly. Naše kroky se rozléhaly po prázdné chodbě a zlověstné ticho rušil jen klapavý zvuk podpatků ženy v bílém plášti.
Procházely jsme identickými chodbami a já uvažovala nad tím, kam mě jen vede. Najednou zastavila. Málem jsem do ní vrazila. Žena odemkla dveře, surově mě strčila dovnitř, rychlostí blesku zavřela dveře a po chvíli bylo slyšet tiché cvaknutí.
Nevěřícně jsem zírala na dveře, neschopná uvěřit tomu, že mě tu nechala bez jediného slova a pomalu jsem se otočila směrem do "pokoje", abych se podívala, kde to vlastně jsem.
Byla to šedá místnost. A tečka. Nic víc, jenom propocená matrace a džbán s vodou na nechutně špinavé zemi. To byl můj nový domov.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Namenlos Namenlos | Web | 10. září 2012 v 14:45 | Reagovat

Těším se na další kapitolu. Tvé úsilí vůbec nebylo zbytečné. Je to úžasné. ;)

2 Mr. Imagine Mr. Imagine | 27. září 2012 v 21:14 | Reagovat

[1]: děkuji :-)

3 Namenlos Namenlos | Web | 1. října 2012 v 21:08 | Reagovat

[2]: Samozřejmě. ;)

4 Mr. Imagine Mr. Imagine | 5. října 2012 v 16:46 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.